Začátky byly pozvolné
Jugoslávie nebyla nikdy zemí, kde by udržitelná a nízkoinflační politika měla nějakou zásadní prioritu. Naopak, měnová politika, a tedy i centrální banka, byla podřízená vládě. Problémy s vysokou inflací začaly narůstat v 80. letech, kdy se Jugoslávie po smrti maršála Tita dostala do hlubokých problémů. Zahraniční zadlužení země rostlo, od začátku 80. let docházelo k prudkému propadu životní úrovně obyvatel.
V celé zemi začaly propukat stávky, které jen prohloubily krizi, neboť paralyzovaly průmysl a produktivní části ekonomiky. Země se snažila svůj dluh řešit prostřednictvím inflace, čímž ale připravovala především vkladatele o jejich peníze. Koneckonců Čechům, kteří mířili do Jugoslávie, se doporučovalo, aby v žádném případě jugoslávské dináry neshromažďovali, neboť hrozilo, že o většinu svých prostředků přijdou. V roce 1988 byla největší bankovka 50 000 dináru, v roce 1989 už to ale bylo 2 000 000 dináru. První kolo hyperinflace se roztočilo.
V roce 1990 se zdálo, že krize může skončit. Reformní komunista Ante Marković zahájil reformy, které byly zaměřené na přísnou výdajovou disciplínu. Hlavním tahákem byla ale měnová reforma. Lidé mohli směnit starých 10 000 dinárů za 1 nový dinár. Měna byla také navázaná na německou marku. Došlo také k omezení úvěrové expanze pro stabilizaci inflace. Markovič měl ale také zahraniční kontakty, měl přislíbeny zahraniční investice v řádech miliard dolarů. Evropská unie také nabízela Jugoslávii příslib značných dotací v případě, že se přidruží do EU.
Reformy byly ale jenom krátkodobé. Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie založil Marković vlastní stranu, která měla jen minimální politickou podporu. Jugoslávii totiž začaly tížit etnické problémy, které v jednotlivých státech stvořily nové ideologické vůdce. Jedním z nich byl i srbský vůdce Slobodan Miloševič, který neměl zájem na udržování přísné výdajové disciplíny – koneckonců, dluhy tehdy platila celá Jugoslávie.
Vážnost situace si začalo uvědomovat především Slovinsko, které jako první začalo dávat celní příjmy do svého rozpočtu. Z těchto příjmů se začalo vyzbrojovat. Když vyhlásilo nezávislost, mělo dostatečně organizovanou armádu, která úspěšně zastavila útok Jugoslávské lidové (národní) armády. Země byla také zdatná diplomaticky, téměř celý svět agresi Jugoslávské armády odsoudil.
Výrazně hůře dopadlo Chorvatsko a především Bosna, kde tehdy žil značný počet etnických Srbů. Uvalení zbrojního embarga, které inicioval i sám Marković, mělo drastické následky pro tyto země, které se nemohly vyzbrojit na srbské útoky. Celá země se začala rozpadat a obrovské válečné výdaje se začaly projevovat na inflaci. Inflace na začátku 90. letech se postupně přehoupla z měsíčních dvojciferných hodnot na trojciferné. Kola hyperinflace se začala postupně roztáčet. V roce 1992 byly vůči Jugoslávii zavedeny sankce a naplno vypukla hyperinflace, která neustále rostla. V období od října 1993 do ledna 24 dosáhla výše 5 × 1015 procent.
Jak vyřešit, že bankovky nemají žádnou hodnotu? Tisknout je s nulou navíc
Hyperinflace však mnohé lidi obohatila – například „na koni“ byli lidé s hypotečním úvěrem. Lidé kolem Miloševiče také mohli za bezcenné dináry nakupovat velké podniky, které získali za dinárové úvěry – byly tedy v podstatě zadarmo.
Reakce režimu na hyperinflaci
Režim se snažil stanovovat úřední ceny, podceňoval údaje ohledně inflace. Vládním údajům ale nikdo nevěřil. Začaly se dokonce objevovat alternativní způsoby měření inflace – velmi populární bylo například měření inflace podle oblíbeného jídla „pleskavice“, což je maso v housce, která se v Bělehradě prodává v desítkách občerstvovacích stánků. V pleskavici je totiž téměř vše – kromě potravin jsou zde ceny energií, nájemné, pracovní síla a další složky, které se běžně vyskytují v inflačním koši.
Embargo mělo také vliv na zásobování potravin, ale i na energie. Elektřina byla dodávána často jen na několik hodin během dne. Nedostatek potravin si vyžádalo potravinové příděly, které ale nestačily. U lidí propukla panika z hladu. Zajímavé je, že tisíce lidí taktéž opustilo Bělehrad a mířily do malých měst či do vesnic, kde mohly získat snadnější přístup k potravinám.
Podívejte se na následující video, které rekapituluje období hyperinflace v Jugoslávii. Video obsahuje anglické titulky:
Je ale potřeba říct, že v sektoru zemědělství byla tehdy zaměstnána přibližně třetina pracovní síly. Znamenalo to, že značný počet lidí ve městech byl „zachráněn“ tím, že měl někoho příbuzného či známého ve vesnici (bydlet na vesnici znamenalo mít i nějaké to políčko), mohl se tak dostatečně zásobit potravinami. Na druhé straně, ač se nám situace v Srbsku a v Bělehradě může zdát děsivá, nesmíme také zapomenout na občany Sarajeva, kteří v té době žili v obléhaném městě a jejich situace byla podstatně horší.
Kdo nemá zásoby, ten bude o hladu
Každopádně někteří občané Bělehradu, kteří neměli to štěstí, že by měli nějaké zásoby z minula, nevlastnili německé marky či neměli příbuzné na vesnicích, pak hladověli. Strach z hladu byl všudepřítomný, což dostatečně plasticky ukazuje i následující video, kdy se rozdávalo chudým, především důchodcům, pečivo.
A jaká byla výše průměrných mezd? Uvádí se, že dosahovaly 20 německých marek, důchody 10 marek. Pokud se vám něco v domácnosti rozbilo, bylo téměř nemožné si za mzdu či důchod koupit náhradní díly.
Ceny na mém másle se měnit nebudou!
Jako autor jsem měl také několik zkušeností s hyperinflací. Vzpomínám si, jak jsem se svou matkou zavítal do supermarketu. V obchodě však téměř žádné zboží nebylo, regály byly prázdné, leželo jen na několika místech, v obchodě přitom byly 4 prodavačky.
Moje oči si všimly chladícího pultu, který byl zcela prázdný, jen vpravo leželo jedno malé máslo. Bylo to ale máslo? Kolem něj chodily prodavačky a lepily na zboží nové cenovky. Cenovek bylo na másle tolik, že bylo obtížně poznatelné, o jaké zboží se vůbec jedná – ceny se totiž měnily každou minutu. Vzal jsem máslo a přitiskl ho k sobě, prodavačky se snažily na něj lepit nové ceny, to jsem jim ale už nedovolil.
Válečný stav v celé Jugoslávii také vedl k obrovskému nárůstu kriminality. Bělehradské ulice přestaly být bezpečné, nadvládu převzali místní gangy a kriminálníci. Tyto gangy sledoval dokument televize B92 „Na viděnou v nekrologu“.
V další části si uvedeme, jak Miloševičův režim stvořil důkladný plán na okradení obyvatelstva, a to nejen prostřednictvím hyperinflace, ale také pyramidových bank, které měly sloužit k vysátí převážně německých marek, které obyvatelstvo vlastnilo. O tomto bankovním podvodu, do kterého byl zapojen režim, se málo ví, jedná se však o jeden z největších a nejděsivějších případů zlovůle totalitního režimu.
